Zpěvačka Lenka Filipová (53) na rozdíl od mnoha jiných nemění svůj image ani hudební styl ze dne na den a ani v soukromém životě nedělá věci jen proto, že se mají. Jde si svou vlastní cestou.

::  Na Valentýna oslavíte 54. narozeniny. Už víte jak?

::  Nejsem příznivcem velkých oslav, raději slavím po etapách, vždy s pár přáteli. Ani z věku nemám trauma. Snad je to tím, že jsem pořád akční.

::  Svátek zamilovaných vám něco říká?

::  V poslední době se z něj stal svátek obchodní, ale na druhou stranu mi není úplně protivný jako některým lidem. Zamilovanost k životu patří a je to hezká protiváha přetechnizovanému světu.

::  Image holky v kalhotách s kytarou přes rameno vás provází už mnoho let. Vnímáte vůbec, že čas běží?

::  To víte, že ano. A ne vždycky na nás čas pracuje, jak bychom si přáli, ne vždycky je to bezbolestné a ne vždycky zažíváme, co je nám příjemné. Ale to asi znají všichni. Zřejmě to tak má být. Jen každý z nás se k tomu musí umět postavit po svém. Podle mě je podstatné, aby člověk zjistil, co chce, co mu vyhovuje, co ho baví a šel si za tím, aniž by se při tom příliš rozptyloval osudy druhých a ztrácel čas a energii nepodstatnými věcmi. Myslím si, že člověk se až s věkem naučí mít rád sám sebe. Prostě sám sebe pozná.

::  Takže vy neděláte kompromisy?

::  Spíš už je dělat nechci, protože čas běží a člověk přestane mít důvod věnovat se věcem, které ho nebaví. Raději se soustředí na ty, které mu přinášejí radost. Také proto jsem šla třeba do soutěže StarDance, přestože se našli lidé, kteří se mě ptali, jestli to mám zapotřebí. Chtěla jsem si ale splnit holčičí sen - tančit v nádherných dlouhých šatech, na vysokých podpatcích.

::  Zdá se, že jste spokojená...

::  Možná to někomu bude připadat zvláštní, ale jsem rozhodně spokojenější než mezi třicítkou a čtyřicítkou. Tehdy jsem měla období, kdy jsem hledala sebe samu, zažila dost průšvihů, zemřela mi nečekaně brzo maminka a pak už následovala řada všech možných zátěžových situací, jaké si jen můžete představit... Bylo toho opravdu dost a bylo to velmi bolestné. Na druhou stranu mám dnes díky tomu, čím jsem si prošla, jiný pohled na svět, změnily se také moje hodnoty. Vlastně jsem ani nečekala, že se v tomto věku najdu a bude mi fajn.

::  Co pro vás po všech těch zkušenostech znamená domov?

::  Domov je pro mě emoční záležitost, a když už máte to štěstí a potkáte tu správnou duši, s níž si vybudujete rodinu, musíte ji stále živit a kultivovat. Jako holka jsem měla nádherné dětství i spokojené rodinné zázemí a myslím, že jsem se snažila a snažím totéž vytvořit pro svoji vlastní rodinu.

::  Čím vám dělá radost dcera?

::  Hraje na klavír, na kytaru, zpívá, učí se jazyky, sportuje. Když vidím, jak je všestranná, nechci ji zatím směrovat jen jednou cestou, nechávám tomu volný průběh.

::  Podobně vychovávali rodiče i vás?

::  Já se přimkla ke kytaře už v devíti letech. Když rodiče viděli, že mě to baví, přitlačili a poslali mě do hudební školy. Jinak bych asi zůstala jen u několika akordů a písniček. Takže to byla vlastně jejich zásluha.

::  Nemáte někdy pocit, že tím, že jste měla dceru až v devětatřiceti letech, vám něco uteklo?

::  Vůbec ne. Myslím, že u každého člověka má všechno svůj čas, každý si musí sám udělat svůj plán. Někdy je to těžké, protože lidé vás tlačí do svých vlastních plánů. Od toho ale přece máte svoji intuici a svůj intelekt, abyste jim nepodlehla. Člověk by neměl dělat věci jen proto, že se dělají a že někomu jinému vyšly. Já jsem vždycky šla proti proudu. Dokonce i auto jsem se naučila řídit až po čtyřicítce, dlouhé šaty jsem na sobě měla poprvé ve StarDance a vdávala jsem se v kalhotovém kostýmu. Naopak mi přijde docela fajn, že se mi život vyvíjí v jiném časovém intervalu než ostatním. Důležité je nedělat z toho drama, protože i život, který žiju já, je v pořádku.

::  Baví vás po tolika letech ještě koncertovat?

::  Baví, protože mě má stále co překvapit. Jsem součástí týmu, který se neustále vyvíjí, tvoří, hledá nové podněty a styly. Koncert pokaždé cítím jako jedinečnou výpověď, a to je na něm to krásné.

::  Chtěla byste, aby o vás lidé věděli třeba i za padesát let?

::  Myslím, že kdyby to, co dělám, nebylo dobré, už dávno by vyšuměly nejen moje písničky, ale i já. Jak ale čas běží a já s ním, mění se i jejich interpretace a pro mnoho mladých lidí jsou mé písničky stále velmi současné, přestože některé zpívám už mnoho let. Budu tedy ráda, když přetrvají, navzdory tomu, že si je budou další generace zpívat po svém.

::  Co se lidem na vašich písničkách líbí?

::  Občas se jich ptám. A víte co mi odpovídají? Prostě Filipová.

Co o Lence Filipové možná nevíte

::  Narodila se 14. února 1954 v Praze. Její maminka byla učitelka hudební výchovy, tatínek divadelní herec.

::  Ve svých šestnácti letech vyjela s Brněnským rozhlasovým souborem lidových nástrojů (BROLN) na své první zahraniční turné do USA a Kanady.

::  Na pražské konzervatoři a na Mezinárodní hudební akademii v Paříži vystudovala obor klasická kytara.

::  Při studiu konzervatoře se objevila na prknech Divadla Semafor ve hrách Miloslava Šimka a také hostovala v koncertním programu Karla Gotta. Po studiích hostovala na koncertech s Orchestrem Karla Vágnera.

::  V roce 1982 debutovala albem Zamilovaná, pak vydala řadu úspěšných desek, např. Quo vadis, Řeka života, Tisíc způsobů, jak zabít lásku. Naposledy se připomněla dvojalbem The best of Lenka Filipová. Každé album je zlaté nebo platinové.

::  V roce 1988 získala Grand Prix na kytarovém festivalu v Nizozemských Antilách, v roce 1997 českou cenu Grammy.

::  Po svém kamarádovi Karlu Zichovi převzala patronát nad klavírním Chopinovým festivalem. Letos bude zároveň jednou z účinkujících.

::  Kdyby jí neučarovala kytara, věnovala by se jazykům. mluví francouzsky, anglicky, letos se chce začít učit španělsky a portugalsky.

::  Chystá koncertní turné s Francisem Cabrelem, s hvězdou francouzského šansonu, s nímž v Praze koncertovala naposledy před dvaceti lety. Přáteli jsou již od studentských let, právě on je také autorem úspěšné písničky Zamilovaná.

::  Lenka Filipová je vdaná a má čtrnáctiletou dceru Lenku.

Pavla Totušková  Foto Marie Votavová a archiv Lenky Filipové